Malá koupelna není překážkou pro velkoformátový obklad. Naopak, čím menší prostor, tím víc vynikne, když je hladký a bez zbytečných spár. Jenže velké desky mají svá pravidla a jedno z nich je prosté: nejde jen o to, kolik dlaždic se vejde na zeď, ale kolik jich zůstane celých po nařezání. Právě na to se při plánování zapomíná nejčastěji.

Základem je přesné zaměření. Změřte každou stěnu zvlášť, včetně výšky, šířky a všech výklenků, parapetů a prostupů pro trubky. Z rozměrů spočítejte plochu a vydělte ji plochou jedné desky. Tím získáte orientační počet kusů, ale to je teprve začátek. Do hry vstupuje orientace desek, šířka spár a to, zda chcete obklad skládat na vazbu, nebo rovnou na spáru. U velkého formátu se často volí minimální spára, takže se počet kusů téměř nemění, ale roste nárok na rovinnost podkladu. Pokud řešíte, jak to celé skloubit, pomůže vám velký formát obkladu v malé koupelně jako praktický rámec pro rozhodování.

Druhý krok je řezný plán. Nakreslete si každou stěnu na papír a zakreslete desky v měřítku. Počítejte s tím, že u velkého formátu se řezy dělají jinak než u malých dlaždic: krajní díl by neměl být užší než zhruba třetina desky, jinak hrozí, že se při řezání zlomí nebo že bude spára opticky těžká. Započítejte také prořez, obvykle 2 až 5 mm na řez, a rezervu na poškození při manipulaci. U malé koupelny se vyplatí koupit o 10 až 15 procent materiálu navíc, protože každá chyba znamená objednávku nové desky, často z jiné výrobní šarže.

Nezapomeňte na hmotnost a lepení. Velkoformátové desky mohou vážit přes dvacet kilogramů na metr čtvereční a vyžadují celoplošné lepení, ne jen bodové. To znamená kvalitní flexibilní lepidlo, hřeben s velkým zubem a někdy i odsávání vzduchu pod deskou. Pokud je stěna nerovná, je levnější ji nejdřív srovnat než pak řešit dutiny pod obkladem. Ať už zvolíte cokoli, počítejte s tím, že méně spár znamená méně tolerance. Malá koupelna tak může působit vzdušněji, ale každý milimetr chyby je vidět víc než u mozaiky.